historie
Obec JINDŘICHOVICE POD SMRKEM se nachází na původním keltském území dnešního Frýdlantského výběžku a byla založena rodem Bibrštejnů.
První písemná zmínka o obci se datuje z roku 968 n.l.
Původní název Heynrichsdorf ym gebirge gelegen(Heynrichsdorf, Hinrichsdorf) vznikl zřejmě podle jména lokátora vsi Heinricha. Od roku 1906 zněl úřední název – Heinersdorf an der Tafelfichte. Vedle něj se od roku 1923 používalo i české pojmenování Jindřichovice pod Smrkem.
Původní obec byla kompletně zničena a vypálena v 15. století při husitských nájezdech. Z té doby zůstalo zachováno pouze původní torzo románsko-gotického kostela svatého Jakuba, které je považováno za historický a archeologický skvost. Obyvatelé, kteří nájezd přežili, se přestěhovali asi o 1 km po proudu Jindřichovického potoka a obnovili vesnici v místech, kde stojí dodnes. Tato řadu let publikovaná verze byla po řadě historických a archeologických zkoumání časem zpochybněna. Vykopávky v okolí kostela sv. Jakuba ji totiž nijak nepotvrdily.
Naopak novodobá teorie původu obce uvádí, že starším z obou kostelů se jeví kostel Nejsvětější Trojice v centru obce, který je od roku 2016 v majetku obce. O něm je první dochovaná zmínka v matrice míšeňské diecéze z roku 1346.
V následujících stoletích zaznamenala obec s převážně sudetsko - německým obyvatelstvem ohromný společenský a hospodářský rozmach. Její rozkvět je od druhé poloviny 19. století spojen se vznikem a úspěšným podnikáním firmy bratrů Eduarda a Felixe Heintschelových, kteří zde roku 1852 založili továrnu na vlněné zboží.
Dalším souvisejícím podnětem k rozvoji obce bylo její napojení na železniční síť. V roce 1902 získala spojení s Frýdlantem a českým vnitrozemím. Jindřichovicím se přezdívalo „Malá Vídeň“ a ještě dnes připomínají poslední zbytky staveb rozvinutý secesní styl. Šestikolejné nádraží dává tušit významný dopravní uzel mezi rakouskou Vídní, Pruskem a Pobaltím.
Hospodářská krize třicátých let se však podepsala i na politickém a ekonomickém vývoji Jindřichovic. Od roku 1930 byl zastaven provoz Heintschelovy továrny, zařízení a stroje byly rozprodány a většina dělníků pracovala v Liberci a okolí. S obdobným scénářem jako jinde v pohraničí pak od poloviny třicátých let 20. století využívali Henleinovci vzrůstající nespokojenost německých obyvatel s hospodářskou a sociální situací a získávali i v Jindřichovicích silné pozice. V roce 1938 se politické události kriticky vyhrotily a od května do června bylo kolem Jindřichovic na hranicích rozmístěno československé vojsko. Ani Jindřichovicím se tedy následně nevyhnul poválečný odsun německých obyvatel, který pokračoval až do konce 50. let 20. století. Příchod nových osídlenců všech národností tak zcela změnil národnostní poměry, politiku i majetkové vztahy, a tak postižené periferní obce hledaly a hledají svou cestu, která byla za komunistického režimu umocňována necitlivým působením státních statků a podniků v socialistickém vlastnictví. V šedesátých letech urychlila dílo zkázy Československá lidová armáda, která za pomoci tanků a těžké techniky srovnala se zemí všechny stavby, které nebyly momentálně obydleny. Z mapy obce tak zmizelo až 150 č. p.
Po společenských změnách v roce 1989 došlo k rozpadu státního statku, skladu vlny UNITEX a dřevozpracujícího závodu v centru obce a dalších příležitostí k zaměstnání a dílo zkázy bylo téměř završeno. Cesta Jindřichovy vsi, je tak cestou pozvolných vzestupů a prudkých pádů. Stejně jako odlivu a přílivu nových osídlenců. Ve všech pohnutých dobách však v obci panovala čilá spolková činnost, která je patrna napříč všemi zásadními obdobími obce.
Od konce 90. let minulého století se obec profiluje jako obec, která má blízko k envirometálním aktivitám (asi nejvýznamější je vybudování dvou věží větrných elektráren v roce 2003) a realizuje řadu přírodě blízkých projektů a opatření v souladu s cestou udržitelného rozvoje (např. výstavba ekologických nízkonákladových rodinných domů v letech 2003-2010). Proto se obci podařilo zvrátit trend nepříznivého demografického vývoje a obec se stala cílem mladých rodin, které obdobně, jak již mnoho generací před nimi v obci nacházejí nový domov pro sebe a své děti).
Autor článku je Pavel Novotný.
