Jindřichovice pod Smrkem
Jindřichovice
Česky | Deutsch | English | Polski

Společnými silami se podařilo dokončit Žijící skanzen

Cestou z Jindřichovic na Frýdlant jste si možná všimli toho, že u skanzenu utichl v posledních měsících intenzivní stavební ruch a že ten nový podstávkový dům vypadá hotově včetně upraveného okolí. Ano, je to tak, stavbu Žijícího skanzenu se skutečně podařilo na konci října dokončit a nyní už se jen zlehka a v pozvolném tempu dolaďují různé detaily, které už nemají vliv na možnost využívání celého areálu. Nyní už působí dům v původním stavebním stylu zvně i uvnitř idylicky a poklidně, jak bylo původním záměrem. K té idylce však vedla cesta mimořádně neidylická...

Původní termín dokončení měl být už v červnu, ale dodavatelskou firmu provázely potíže už od zimy – nestihla v termínu dokončit dvě jiné stavby, kde platila penále a postupně se dostala do dluhů. Stále jsme však věřili, že se podaří její potíže překonat, sehnali jsme jí i možnost úvěru a tím získání peněz na dokončení stavby, protože peníze z EU měly podle smlouvy přijít až po dokončení projektu. Také jsme s EU vyjednali prodloužení termínu právě do konce října. Jenže mezitím se tato firma propadla do svých dluhů hlouběji a byla na ní dokonce vypsána exekuce. Bohužel nám tato firma nebyla schopna otevřít karty včas, kdy jsme mohli nastalou situaci řešit relativně v klidu. Celá hloubka problémů dodavatele se tak před námi otevřela až na poslední chvíli, kdy jsme pochopili, že firma nedostojí smlouvě a poslední etapu nedokončí.

V tom momentě již bylo téměř pozdě na jakékoliv řešení a velmi reálnou se stala hrozba nedokončení projektu v termínu (další posun termínu už nepřicházel v úvahu) a tudíž vracení mnohamilionové dotace. Těžko si představit, co vše by to obnášelo, ale v podstatě asi likvidaci skanzenu, prodej v exekuci, dluhy do konce života.... Situace vypadala velmi vážně ze dvou důvodů – jednak jsme neměli peníze na zaplacení řemeslníků a firem, protože tyto peníze měly přijít až po dokončení. To pro velkou firmu sice neznamená problém, ale žádnou velkou firmu, která by měla kapacity na takto netypické (historicky věrné) stavební práce a také čas ke konci sezóny se nepodařilo najít. A tak jsme čelili i druhému vážnému problému – najít dostatek řemeslníků a menších firem, které by uměly a měly čas na ty dokončovací práce zde...

Když teď napíšeme "naštěstí se oba tyto problémy podařilo vyřešit", vyzní to banálně, ale opravdu nevíme, jak popsat ty probdělé noci u počítače, dny i noci strávené se zednickou lžicí a metrem na stavbě, nekonečnou řadu telefonátů i osobních jednání... Když se však na tu dobu teď zpětně podíváme, musíme konstatovat zvláštní věc. Určitou vděčnost osudu, nejen za to, že se nějakým téměř zázračným způsobem vždy podařilo z téměř bezvýchodné situace najít řešení, ale i za to, že tato problematická situace vlastně vznikla. Je těžké to vysvětlit, ale jsme teď s tím projektem mnohem více spjatí, než kdyby to bez problémů v termínu postavil pohodový dodavatel. Je v tom také mnohem větší pokora a vděčnost osudu, dobrá prevence pýchy. Je v tom i velká vděčnost mnoha lidem, kteří nám půjčili své soukromé peníze, ačkoliv šli do rizika, že se nám to nemusí povést a tak o ně mohou přijít. Mnozí z nich žijí či budou žít právě tady v Jindřichovicích a my jsme nesmírně rádi, že prostě jsou takoví lidé. Riskovali hodně, někteří to, že jim zmizí peníze, které měli připravené na stavbu těch nových domů a jim se zhroutí jejich životní sen. Ale věděli, že pokud nepomůžou, zhroutí se nám ten náš. Také věděli, že pomáhají na svět něčemu velmi krásnému a vzácnému, že to poselství, které bude lidem předávat tento nový dům stojí za to pro něj riskovat. A také jsme si uvědomili hloubku té důvěry, kterou v nás vkládají, že nám věří, že ten projekt dokončíme i když to vypadá nemožné. A krom toho i hloubku jejich lásky, protože všechny rozumné důvody nestačí na to, aby člověk tohle udělal, tu lásku k druhému (a konkrétně i k nám) bylo nesmírně vnitřně silné cítit.

V podstatě totéž plarí o řemeslnících a zástupcích firem, kteří nám tu pomáhali. Mnozí museli na naši stavbu jít od svých jiných zakázek, které byly mnohdy výnosnější nebo na nich kvůli nám své práce zpozdili. A mnozí také riskovali, že jejich práce nebude zaplacená – museli všichni věřit nám i všem ostatním, protože jediný řemeslník, který by nedostál svým závazkům (a nebo by je nemohl splnit třeba i kvůli nemoci a pod.) znamenal, že dílo nebude dokončeno a tudíž nebude Unií proplaceno... Mnozí čekali na peníze týdny a někteří, kteří mají přeci jen větší finanční zázemí, budou čekat měsíce – souhlasili s tím, že peníze dostanou až poté, co přijde dotace z Unie (v podstatě nám na zaplacení svých vlastních faktur půjčili).

Někteří samozřejmě nemohli čekat na peníze delší dobu, živí rodiny a žijí tak říkajíc ze dne na den, ale trávili tu třeba celé dny a dlouhé večery, další přátelé nám půjčovali třeba auto na nezbytné cesty pro materiál a podobně, další mnohé záležitosti zařídili a jiní nám prostě jen drželi palce, i tato podpora má svou váhu a držela nás nad vodou, když byly chvíle, kdy jsme propadali smutku a únavě.

A v neposlední řadě došlo i k mnohem intenzivnějším osobním kontaktům s pracovníky instituce, která administruje peníze z EU a kteří nám v mnohém velmi nadstandardně vyšli vstříc. Bylo velmi příjemné a povzbuzující cítit tu podporu i od nich, cítit, že to nejsou jen úředníci, ale lidé, kteří se ze všech sil snaží pomoci na svět dobré a užitečné věci.

Všem, kteří nám pomohli, jmenovitě děkujeme na těchto stránkách v kapitole Děkujeme sponzorům.

Také jsme si uvědomili, že právě díky tomu krachu dodavatele z daleka tu našli práci mnozí řemeslníci z místa a blízkého okolí, že na druhou stranu tato stavba také pomohla mnohým z nich uživit sebe i rodiny a jejich prostřednictvím pak pomohla i k určitému ekonomickému oživení tohoto regionu.

Ano, nakonec opravdu musíme překvapivě přiznat, že to vše, co se dělo, bylo dobré a užitečné. Ten "náš" projekt přestal zdaleka být jen "naším" projektem, ale stal se opravdu věcí veřejnou, tedy nejen ve smyslu veřejnosti sloužící, jak bylo původně zamýšleno, ale také z veřejné vůle vzniklou, což posouvá jeho význam mnohem výše. Nás vnitřně tento průběh projektu také velice posunul k vděčnosti a pokoře a k radosti z toho, jací lidé tu kolem nás žijí.

Na závěr dovolte snad ještě pár slov o tom, k čemu vlastně bude nový dům sloužit. Těch významů je mnoho: Je to unikátní stavba podstávkového domu s tím užitkem, že ukázala, že i v dnešní době lze a stojí za to takovéto domy, tvořící základ architektonické tradice Euroregionu Nisa stavět. Památkáři už si okopírovali stavební plány a budou je ve společném česko-polsko-německém projektu využívat pro výuku nových řemeslníků. Skanzen (spolu s naučnou stezkou a cyklotrasou) samozřejmě slouží pro rodiny i školy jako turistický a výletní cíl, kde se návštěvníci dozvědí mnohé o historii tohoto regionu i života před průmyslovou revolucí obecně. Přes zimu je otevřen pouze o víkendech, od dubna však po celý týden. Prostory domu budou dále sloužit pro pořádání různých workshopů, táborů či víkendovek a také k pořádání kulturních akcí. Před další sezónou chceme uskutečnit kulturní festiválek jakožto slavnostní otevření pro veřejnost, termín ještě zvažujeme, ale rádi Vás prostřednictvím Jindřichovických listů nebo plakátků pozveme.