Jindřichovice pod Smrkem
Jindřichovice
Česky | Deutsch | English | Polski

Strom roku 2009

Zvětšit obrázek

Naše obec se rozhodla zapojit do ankety Strom roku 2009, kterou každoročně vyhlašuje Nadace Partnerství. Cílem ankety je nejen upozornit na zajímavé stromy, ale i zdůraznit potřebu ochrany přírody a péče o ni. Lidé mohou prostřednictvím soutěže seznámit ostatní s oblíbenými či památnými stromy; hlasováním pro jednoho z dvanácti kandidátů pak finančně přispívají na další výsadby. Díky anketě už byly vysazeny stovky stromů po celé republice. Z obdržených nominací vybere v červnu porota dvanáct finalistů. Pro ně může od 1. srpna do 10. října hlasovat široká veřejnost. Vítězný strom bude vyhlášen na Koncertu pro stromy.

 

Na začátku května se v kavárně, na poště a ve škole objevily formuláře, kde jste svým podpisem mohli dát hlas některému z navržených čtyř stromů: buku na skalce, dubu u rybníčka, Hladovému buku nebo Oslímu buku. Na anketních formulářích jsme posbírali 56 podpisů. Nejpopulárnější jindřichovický strom – Hladový buk, získal přízeň třiceti sedmi z vás. Výsledky místní ankety spolu s fotografií a příběhem, o které se s vámi chceme podělit, posíláme do celostátní soutěže.

 

  • buk lesní (Fagus sylvatica)
  • památný strom
  • stáří cca 260 let
  • výška 27m
  • obvod kmene 610cm
  • ve kmeni je dutina
  • strom najdete cca 500 m za Jindřichovicemi pod Smrkem směrem na Nové Město pod Smrkem, viditelný ze silnice
  • strom byl dříve odborně ošetřován, ale mírná úprava by mu pomohla.

  

Dvěstěšedesát let... To znamená, že tento buk byl vysazen někdy kolem roku 1750. V době, kdy Jindřichovice a Dětřichovec vypadaly výrazně jinak než dnes. V době, kdy se ještě ani nenarodil Eduard Heintschel, vlastník budoucí textilní továrny, která úplně přetvořila tehdy ještě převážně zemědělskou obec Heinersdorf na „Malou Vídeň“ či „Vídeň severu“. Nestála tu ještě ani jedna ze secesních vil, které daly obci její ráz. Fabrika už dávno nepracuje a mnohé její budovy se rozpadají. Některé secesní vily jsou na tom podobně, ale tři jsou krásně znovuobnoveny do původní krásy, byť už neslouží továrníkově rodině ale seniorům jakožto Domov důchodců. Buk nad Jindřichovicemi tu stojí a zažil vzestup i pád, možná i další vzestup a co dál...? Síly má buk hodně, zřejmě zažije výsledky toho, o co se tu dnes snažíme. Jaké budou? Možná bychom se k němu měli chodit ptát, jeho zkušenosti sahají do dávných dob a jeho moudrost má hlubší kořeny než ta lidská...

      Mohl by nám vyprávět třeba o tom, jak v jeho raném dětství, bylo mu asi dvanáct a jeho kmen se dal obejmout dvěma dlaněmi (dnes na to nestačí tři dospělí muži…) rozechvělo zem na blízké cestě pochodování Ruských sborů, které u nedalekého kostela zřídily stanový tábor a verbovaly do vojska.

      Jako asi pětadvacetiletý mladík zažil prvního katolického faráře, který přišel po rekatolizaci na dávno opuštěnou faru v roce 1775. Tehdy stálo v Jindřichovicích 100 domů, další ale stály v nedalekém menším Dětřichovci, kde v té době Gottlieb Fischer vyučoval děti, které se vždy usadily kolem jeho tkalcovského stavu. Vyučoval je prostě při tkaní...

      Na rozdíl od lidí, kteří se tomu místu mohli vyhýbat, musel stát na místě a dýchat vzduch z nedaleké drtičky kostí, která stála v Dětřichovci a prý velmi zapáchala. To mu bylo už 50 let a byl to strom v plném rozpuku života. Určitě se dal ještě obejmout pažemi. A začal plodit bukvice. Těch bukvic bylo zapotřebí, protože v roce 1805 byla neúroda a hlad, kdy nebylo téměř co do úst. Bukvice přijdou vhod – jsou skoro jako oříšky, ale dá se z nich umlít i mouka – buď smíchaná s běžnou pšeničnou či žitnou nebo i jen tak, když to jinak nejde. Zrodil se už tehdy název „Hladový buk“?

      Pokud ano, pak asi ne na dlouho. Roku 1809 už bylo tak dobře, že "selky nosily hedvábné šaty, stříbrné a zlaté čepce, služky chodily lépe oděny než před 30 až 40 roky nejlepší měšťanky", jak praví kronika. Ach, marnivá pýcho, žije se tady a teď. Nač myslet na roky další, když už dnes můžeme ukázat, že na to máme. Kdo by si pomyslel na bukvice pod tím bukem poblíž cesty mezi Dětřichovcem a Jindřichovicemi? Kdo by vůbec o něj zavadil pohledem? Byl to strom, jakých tehdy byla spousta, kdo by věřil, že právě tenhle přežije nejdéle, aby mohl vyprávět...

1809? Říkali jsme 1809? Tak vidíte a teď se píše rok 1812. Jen tři roky poté. Napoleonova armáda za pár měsíců umrzne v Rusku a sem 16. května 1812 přišlo tak silné krupobití, že sedlák Antonín Richter, který nestihl zavést do stáje 3 krávy a 2 kozy, je našel pak na louce utlučené od krup. Byla rozbitá okna a samozřejmě zničeno vše, co rostlo na poli a v sadu. Zlaté a stříbrné čepce jsou prodávány, potraviny aspoň trochu levněji kupovány v Pruském Slezsku, ale stejně jsou hlavním jídlem placky z otrub a drceného ovsa (to je makrobiotika, že?). A opět – bukvice... Kolika lidem asi tento strom (spolu se svými kamarády buky, duby a kaštany) zachránil život? Kdo všechno by se bez něj nenarodil? Jak moc bychom museli přepisovat historii Jindřichovic? Kolik domů by nebylo postaveno, protože by nebylo pro koho? Co kdyby třeba nepřežili manželé Heintschelovi, jimž se ve dvacátých letech 19. století narodil syn Eduard, který se dlouhá léta snažil uživit jako tkadlec a třel bídu s nouzí, až se po náhlé velké zakázce a prorockém snu  v roce 1849 pouští do budování velké fabriky? Jak by vypadaly Jindřichovice bez ní? Vedla by sem vůbec železnice? Tu první dráhu - frýdlantskou, z roku 1902, strom na vlastní oči neviděl, i když jistě slýchal píšťaly parních lokomotiv. Ta druhá, do Pruska, postavená v roce 1904, už ale procházela nedaleko od něj, mohl vídat oblaka kouře z parních lokomotiv, která se mu usazovala na listech.

Tento buk dokonce poznal, jaké to je, když se pod ním zhoupne zem – roku 1901 zachvělo Jindřichovicemi zemětřesení, ale nenadělalo škody. V roce 1908 mohl už více než stopadesátiletý strom (jak to utíká!) slyšet pravidelné odbíjení věžních hodin, které zakoupila pro kostel sponzorsky rodina Heintschelova. V roce 1924 k nim přibyly 4 zvony, které byly zakoupeny z veřejné sbírky, protože ty původní byly použity na výrobu děl za první světové války (roku 1917).

Válka... Z 1194 mužů, kteří v té době žili v Jindřichovicích jich  prostě a jednoduše jedním cárem papíru bylo 417 do 24 hodin odveleno na frontu... Buk zažil pláč a zoufalství především žen, dětí a starých lidí, kteří tu zůstali. Kolik asi se jich šlo vyplakat do jeho náruče? A kolik jich opět nakrmil ze své tehdy už notně košaté koruny, když odvedli na frontu i koně a nebylo už téměř čím obdělávat pole? Pláče, snad toho jediného, bylo v těch letech dost.  Od roku 1916 už je opravdový hlad, k tomu přišel zákaz dovozu potravin z Německa. Chleba se pekl z bukvicové, kaštanové i žaludové mouky. 102 mužů se nevrátilo, 40 mužů už zůstalo invalidy a 63 poznalo bídu zajetí.

 Fabrika dávala práci až neuvěřitelným třem a půl tisícům lidí (v Jindřichovicích žilo celkem asi 2700 lidí), ale přišel rok 1930, začátek krize a úplné zastavení výroby. Celý ekonomický život obce byl nabalen kolem tohoto kolosu. Nestačí vyplácení podpor obecních, krajských a státních, nestačí obdoba veřejně prospěšných prací, jako sázení alejí či budování kabinek na rybníce… Naštěstí se prý toho roku mimořádně urodily houby, takže pod náš buk chodí také lidé sbírat kromě bukvic i houby. I pro tentokrát je hlad zažehnán.

 Z krize se už pohraničí do války nevzpamatovalo, snad i proto tu hlasování o připojení k říši (kde se kola fabrik – ale především zbrojních - točila naplno) dopadlo tak, jak dopadlo. Tehdy strom na dlouhá léta přestal slýchat češtinu. Posledních 70 Čechů mu zmizelo za ohybem dráhy, když je odvážel poslední vlak do Kralup nad Vltavou. Dál si ale vzpomínal, že něco podobného už zažil: opět ubylo mužů a přibylo pláče, když manželka či děti dostaly úřední lístek od Stalingradu či Dukly. A pak se opět chvěla zem. V prvních květnových dnech projel kolem destrukční vlak Říšských drah a vyhodil trať do vzduchu nedaleko Wolimierze (asi tři kilometry odtud). A pak 9. května ráno se od Srbské přiblížilo dělostřelectvo Rudé armády a vypálilo 15 ran na obec. V 5:30 Jindřichovice obsadilo. Za dvě hodiny na to mohl buk opět po staletích zaslechnout ruštinu, jak přímo kolem něj táhla Rudá armáda na Nové Město.

 A pak ubývalo němčiny, až v roce 1946 zmlkla docela a nahradila ji čeština, slovenština, romština, polština, ale i maďarština. Kolem na náhle tak velkých polích začaly jezdit traktory a postřikovaly zem různou chemií. Ale tak jako dříve si pod ním dávali dostaveníčka milenci, které strom přikryl svým chladivým stínem a moudrým tichem. Buku už bylo přes dvě stě let. Už neměl kolem nikoho, koho by znal ze svého mládí – snad s výjimkou lípy, která stojí u silnice nedaleko od něj a je o takových 50 či 100 let mladší než on. Svými korunami si tiše ševelí o dějích dávno minulých, o bukvicích, které sytily generace lidí v dobách zlých, a snad i o návštěvnících, kteří k buku přicházejí po naučné stezce „Okolím Jindřichovic za výšinami ideálů a do údolí duše“, o zvláštních energiích, které přinášejí tam zdaleka z toho zvláštního světa za Jindřichovickým hřebenem, kam ani jeden z těch stromů přes svou značnou výšku nikdy nedohlédl. Z toho světa, kam ale putuje nyní obrázek našeho buku, Hladového buku, který může nasytit naši touhu po příbězích, kořenech, pocitu domova a sounáležitosti.

                                                                                                                                                                                                                                     ing. Zbyněk Vlk

Soubory ke stažení

Anketa Strom roku 00000332.pdf 2,5 MB